A ti učitelé budou jako dělat co?

Jak prožívám současnou situaci jako učitelka-ředitelka, jak jsme se po prázdninách sešli a hned zase rozešli. Myslíte, že máme radost?

Jarní prázdniny začaly podivně. V Itálii několik ohnisek nákazy, u nás ještě nic. A řada lidí zvažovala, zda odjet, nebo ne. Vydala jsem pokyn, že budu po návratu vyžadovat preventivní karanténu, ale několik rodičů mě obvinilo z vyvolávání paniky. Od neděle to vypuklo i  u nás a pak jsem jen stejně jako všichni ostatní nevěřícně zírala na stoupající počty a dramaticky se zhoršující situaci v Itálii i jinde.  Uprostřed týdne začaly chodit pokyny z hygieny, z magistrátu..Zkrátka prázdniny byly jedny velké nervy. Co bude? Jak přesvědčím rodiče, aby byli zodpovědní, jak zjistím, kdo vlastně byl v zahraničí? Jak ochráním děti i nás dospělé? Žádná nálada na sport, odpočinek, vycházky. Otevřu noviny - koronavir, otevřu internet - koronavir, zapnu televizi - koronavir.  Sejdeme se s pár známými a hovor se pořád stáčí k jednomu ústřednímu tématu. 

A přišlo pondělí po prázdninách. Všichni, o kom jsme věděli, zůstali zodpovědně doma. Škola ožila známým hlukem, všude plno šťastných, veselých, zdravých, zlobivých dětí. Joo, tak takhle to mám ráda, tak to má být. Učíme se, vyprávíme si, smějeme se, řeším běžné provozní problémy. Za celý den si ani nevzpomenu na toho neviditelného hajzlíka, který nás všechny ovládl ještě dřív, než nás doopravdy napadl. Je mi krásně.

A je tu úterý. Máme skvělou besedu o blížícím se výročí ukončení druhé světové války. Děti jsou aktivní, zkoušejí si uniformy, prohlížejí krabičky s jídlem, které musely vystačit vojákům na celý den. Člen Čs. obce legionářské ukazuje, vysvětluje, promítá. Kéž bychom se z historie poučili. Na závěr nadšeně tleskáme a víme, že nemám právo zapomenout.

Je po 10. hodině. Výuka pokračuje dál,  cinkne mi SMSka. Zapomněla jsem vypnout mobil. No jo, to ty prázdniny. O přestávce se podívám. .Kolegyně vychovatelka píše. To jako zítra nejdeme do práce? Cože?? Nechápu.  Mrknu na internet. Od zítřka se zavírají školy. Ouu. Vyhrknou mi slzy. To nejde ovládnout. Děti vyjeveně koukají. Zkusím se zkoncentrovat. Další hodina. Ovládám se, jak to jde. Před koncem  rozdám všechny sešity a začnu zadávat úkoly. Děti jsou zaražené. Jindy by hučely, diskutovaly, že tolik práce jako? Pak se někdo osmělí a povídá. A to máme do zítřka? Ne děti. Já se teď s vámi rozloučím a vůbec nevím, kdy se opět uvidíme. Od zítřka do školy nechoďte. Uděláme tučňáky a semkneme se k sobě. Žádný jásot. Je nám to líto. Sotva jsme se sešli, už se loučíme. 

Normální prázdniny jsou příjemné, to je jasné. Ale tohle není normální stav. Nevíme, co bude. Víme jen, že situace začíná být opravdu vážná. Je to pochopitelný krok, musí to tak být. Ale i tyto děti teď zažívají, jak se normální šťastný život úplně plíživě a téměř bez varování najednou změní. A my dospělí víme, že zřejmě na roky.

Začínají drnčet telefony, kolegyně na mě útočí, co bude, jak bude. Jsem ředitelka a nevím. Zatím vidím, to co je na netu. Nic víc. Musím to nejdřív zpracovat emočně. Teprve v poledne se vše dozvídám oficiálně. A už jedu. Webovky, informační mail pro rodiče atd..

A co my? Děvčata zítra zůstaňte doma Ve čtvrtek si dáme poradu, musím si vše promyslet, uklidnit se, zpracovat to. 

Že mají zůstat doma děti, to všichni respektují, je třeba zabránit všemi prostředky..my víme čemu. Ale ti učitelé, to jako budou doma?? No to snad ne!! Na facebooku zaznamenám první nenávistné komentáře. To nedávám, rychle pryč z virtuálního světa. Jenže se diví i známí - nepedagogové. A vy jako budete doma,jo? Tím podezíravým, pohrdavým tónem. Ano. Budeme. My jsme si tuto situaci opravdu nenaplánovali. Nám je z ní stejně těžko a úzko jako ostatním. My svou práce děláme moc rádi a zvlášť my, co nám skončily prázdniny, jsme se už opravdu těšili. Měli jsme spoustu plánů, krásných akcí, spoustu učiva, které je třeba probrat, procvičit. 

Naším hlavním úkolem je učit a vychovávat děti, opravovat sešity, chystat se na výuku na další den. Ty děti tam nejsou. My teď musíme najít způsob, jak i s malými dětmi nebo jejich rodiči komunikovat přes počítač, jak posílat úkoly, jak to pak proboha všechno dohnat. To všechno ale každý z nás může dělat z domova. I my se potřebujeme chránit, nejezdit dopravou, nestýkat se. Potřebujeme být zdraví, až se školy opět otevřou. Ono to tam bez nás opravdu nejde. My jsme tuhle situaci nezavinili a vůbec nás netěší. Tak nám to nevyčítejte. Ono nás to mrzí. Díky. Pevní zdraví Vám všem.