K Budějicům cesta - 5. část

V této části putování vás provedu ze Sedlice do Písku Bude opět pořádné horko, opět skoro nepotkám živáčka. U Otavy mě přeskočí laňka a není to zvíře. A jak to dopadne s další etapou do Týna nad Vltavou?

Sedlice - Písek

Nádherně se vyspím a ještě před  budíkem jsem po 5. hodině vzhůru. Po včerejší odpočinkové trase už zase natěšená na pořádnou makačku. Sežvýkám kousek sýra s rohlíkem, zapiju vodou a před 6. hodinou  opouštím  penzion - Hotel. V kuchyni už to začíná vonět, kuchař je na místě. Popřeje mi šťastnou cestu. Kolem zámku a poté kolem kravína opouštím Sedlici. Krávy na mě taky přívětivě bučí, ještě stále mi trochu zavání botasky. Krmiči už krmí a já se cítím báječně. Do Písku dnes půjdu pořád po červené. A tak jak to bývá v životě, když přesně víte, co chcete a neustále na to myslíte, všechny síly se spojí, aby vám pomohly. V putování je to stejné. Máte svůj jasný cíl a nemyslíte na nic jiného, než jak se tam dostanete. A pak se  plno drobných nenápadných situací poskládá tak, že vše dobře dopadne a vy si řeknete - to jsem měla štěstí. Jen jste prostě dali jasný signál, co chcete. 

Asi po hodině procházím kolem rybníka Milavy. První rybník s kempem a pláží. Teď, před 7. hodinou ráno ale ještě všichni spí a já ještě nemám nárok na žádný odpočinek. Za normálního počasí bych si trasu mohla rozdělit na celý den a jít na pohodu. Teď  prchám před horkem. Zatím je nádherně, ale nejpozději ve 13 hodin bych chtěla do Písku dorazit. Předpověď je děsivá - 36 stupňů. Odpoledne přijde peklo. 

V 10 hodin mám za sebou 16km a jsem u dalšího rybníka s kempem jménem Stašov. Krámek v kempu je ještě zavřený, ale za luxus považuji už to, že nemusím sedět na zemi, ale sedím u pivního setu! Pořádně se napiju, nasvačím, oddechuji, pozoruji cvrkot v kempu. Po půlhodince se zvedám a teď už bez zastavení skoro 3 hodiny budu zdolávat zbylých 11 km. Tempo už musím výrazně zvolnit, abych přežila. Vody mám poměrně dost, můžu se občas i opláchnout. Poslední kilometry jsou na slunci, Písek na obzoru. Vždy skloním hlavu, šlapu alespoň čtvrt hodiny a když hlavu zvednu, je Písek pořád stejně daleko na obzoru. V tetelícím se horkém vzduchu působí jako fata morgana. Krátce po 13. hodině jsem na okraji Písku. Na skvělém okraji, kde je prvorepubliková plovárna na Otavě. Dnes pochopitelně zmodernizovaná. 

V mém úsporném batohu plavky nemám, ale do řeky bych snad mohla v černých kalhotkách a v letním tílku.  Zakoupím vstupenku, najdu si vzdálenější osamocené místo a na malinkém ručníku se ve stylu mistra Beana převléknu do kalhotek a tílka. Za chvilku už se nořím do chladivé vody Otavy a je to naprosto úžasné. Namožené svaly, pálivá chodidla a ramena, nekonečné vedro, všechno odplaví Otava. Nemůžu se nabažit a usmívám se od ucha k uchu. Těžší část dne je za mnou,teď jen ty příjemné věci za odměnu.  Chystám se vylézt po žebříku. První stupínek je poměrně vysoko, navíc si pro sebe řeším, že musím jednou rukou držet tílko, aby se těžké a nasáklé vodou nevytáhlo tak, že mi vylezou prsa. Paní nad schůdky říká dětem - počkejte, až ta paní vyleze...Já si to ale rozmyslím, že půjdu raději o kousek dál na schůdky. Za mnou se ozve hlas starší kypré paní. "Pcháá, to já vyskočím jako laňka!" Tak laňka vyskočí a ještě si na mě posílí sebevědomí..budiž. Já jsem aspoň neudělala větší divadlo, než je nezbytně nutné. Mokré tílko ve finále odhaluje daleko víc než plavky a tak s rukama před hrudníkem doběhnu ke svému malinkému ručníku. Obráceným postupem se po chvíli nasoukám do čistých kraťasů a suchého tílka, do sandálů, protože závěrečné 2,5 km po městě v nich dobře dojdu.

Je po 15. hodině a město žhne. Než dojdu k hotelu jsem už zase rozpálená do ruda. Janina mi volá, kde že vlastně bydlím a dává mi instrukce, kde se sejdeme na večeři. Říkám, že v hotelu Cade. "Proboha, snad nejsi v Cadilacu". Ne, to určitě ne. Když přijdu k hotelu, stojí před ním Cadillac. Hmm.. Recepce i hotelový bar zavřené. Mám rezervaci přes booking.com, takže vyhledám a volám. Prosím, stojím tu na slunci před recepcí, nemohu se dozvonit..Ok, hned jsem dole. Přijde pán a ptá se, kde jsem zaparkovala. Nikde, jsem poutník, přišla jsem pěšky. Následuje několikaminutový monolog ve stylu proboha ženská, co vás to napadá, proč radši neležíte u vody a bleblebleble...Mám strašnou žízeň, chci klíčky od pokoje, chci pivo. Mlčím ještě chvilku a pak mu skočím do řeči:" prosím vás mlčte". Zarazí se a povídá.. nejste vy učitelka? Chápete to? To on si začal a nesmyslně mi káže. To bych si nikdy nedovolila. Ale umlčet jsem ho musela. Naštěstí přichází jeho paní, pohotově přede mě staví pivo, dává klíče a vysvětluje co, kde jak. Uff, tak to bychom měli. Vezmu si ještě jedno pivo na pokoj a po sprše už mi nechybí vůbec nic. Před sebou večer s kámoškou. 

Sedíme a povídáme a povídáme a povídáme. Janina s hrůzou zjistí, že jsem skutečně v Cadillacu a trvá na tom, že mě doprovodí a zkoukne to uvnitř. Je to prý bývalý bordel. No, jak to mám vědět..zařízení je čisté, vkusné a navíc díky předsudkům jsem v hotelu prakticky sama. I tak se pro jistotu na noc pořádně zamknu a zajistím ještě oběma židlemi...aby mi nedohodili kunčafta:-). Ještě před tím přehodnotím plán. Dnes jsem si opravdu sáhla na dno. Zítřejší předpověď stejně děsivá a trasa do Týna nad Vltavou kolem 30km. Člověk můře mít smělé plány, na druhou stranu musí cítit tu hranici, kdy už je to nebezpečné. Navíc jsme si se Slavčou zdaleka všechno nestihly říct. Takže zítra spolu strávíme ještě dopoledne na plovárně a já se odpoledne přesunu do Týna busem. Tak.

Písek - Týn nad Vltavou

Po velmi příjemné noci v hotelu - starobylá budova s širokými zdmi - je tu chládek, konečně jsem se doopravdy vyspala - a po dobré hotelové snídani máme sraz se Slavčou u Kamenného mostu a vyrážíme na plovárnu. Krásné odpočinkové dopoledne na Otavě.

V 15 hod už ale sedím v autobusu směr Týn nad Vltavou. Autobus je klimatizovaný a jede k mé velké radosti přes Tálín, přímo kolem Tálínského rybníka. Jak já ty jižní Čechy vůbec neznám!! Tato etapa na mě čeká někdy příště. 

Autobusové nádraží je přímo naproti ubytovně, kde dneska spím. V ubytovně mám objednaný jednolůžkový pokoj. Jsem však v buňce s dalšími dvěma jednolůžkovými pokoji, na kterých bydlí zahraniční dělníci - muži. Každý pokoj je pochopitelně zamykací, máme ale společnou chodbu, koupelnu a WC. Nemám předsudky, sprchu si ale dám rychle hned po příjezdu, kdy předpokládám, že jsou ještě v práci. Večerní hygiena pak už proběhne jen na pokoji u umyvadla. Trnu, aby se mi v noci nechtělo na záchod a nenarazila jsem na nahatého bimbána. nemohou tušit, že jim do buňky nastrčili ženskou. Prozradím předem, že vše dobře dopadne a žádného spolubydlícího nepotkám. 

Teď se však vydávám na průzkum Týna, především pátrám po dobré restauraci , jelikož honba za potravou je věčná. Paní na recepci mě nasměruje. A tak už před 18. hodinou sedím v předzahrádce restaurace a u nohou mi šplouchá Vltava. Na protější straně je plovárna, plují tu loďky, nad řekou se sklání slunce, úchvatná scenérie, nepřenosná. Je mi krásně a večeři protáhnu až do 21 hodin. Vedro do večera, ovšem u řeky snesitelné. Zároveň chystám plán na další den. Trasa do Hluboké nad Vltavou měří pro pěšáky skoro 29 km. První 10 km ale prakticky vede po silnici. Asfalt je bolestivý a turisticky nezajímavý. Vyhledám si tedy autobusové spojení do Purkarce a prvních 10km se zítra přesunu autobusem.