Vejce a já

O tom, jak jsem se podobně jako autorka slavné knihy ocitla v 19 letech na venkově, jak jsem se zamilovala do chovu slepic.O tom, jak slepice umí projevit svou náklonnost a prosba o podporu zákazu klecového chovu. 

V 19 letech jsem se přestěhovala za svým nastávajícím z města na venkov. Jak se to seběhlo jsem zmínila někde ve své cestě do Budějovic.  Kromě řady jiných změn oproti městskému životu, jsem se brzy po našem osamostatnění vrhla s nadšením do chovu slepiček. S malou přestávkou je chovám dodnes.

Děti už vylétly z hnízda a tak jsme náš chov z 10 slepic zredukovali na malý hobby kurníček pro dvě slepičky. Ovšem s krásným výběhem 2x4 metry, který jsme předem osázeli různými keři. Říkáme mu slepičí les. To je pro slepice naprosto přirozené prostředí. Jednak jsou chráněné před dravci a jinými ptáky a jednak mohou v průběhu roku zobat různé bobule, od rybízu přes  hloh, brslen po trnky.

Abychom si chov zpříjemnili, pořídili jsme si plašičku kun, je to zařízení, které vydává sotva slyšitelné nepravidelné zvuky. Slepičky tak nemusíme zavírat a otvírat a oni si svůj rytmus dne určují zcela samy. Můžeme také od nich klidně odjet na prodloužený víkend, pakliže zajistíme dostatek vody a krmení. Jenže já vím, že jim pak je úplně normálně smutno. 

Chovají se jako věrní psi. Nikdy mě nepročíhají, když se vracím  z práce domů. A to máme kurník na opačném konci zahrady. Volají mě, kdákají, vyskočí na plot svého výběhu a kdybych za nimi hned nešla, přišly by si pro mě snad  až do obýváku. Pokaždé jim nechám něco od svačiny nebo od oběda, ale oni mě vítají zcela nezištně a představte si, že si nejdříve podřepnou, přikrčí a chtějí pohladit. Opravdu! Slepičky, zakoupené z velkochovu, vylíhnuté v umělé líhni, které nikdy nepoznaly mámu. Navíc hlazení je typické spíš pro savce. Museli  skrz plaňky okoukat, jak se mazlím a hladím s naší fenkou retrívra. Vyhodnotili, že je mi to asi příjemné, protože oni přes to peří nemohou cítit nic, jen mě chtějí potěšit.

Tak takhle umí slepice projevit svůj vděk a náklonnost a takto šťastné a spokojené mi snáší šťastná vajíčka. A proč vám to vyprávím? 

V naší zemi ještě není zakázán klecový chov slepic. Na ploše o rozměrech velkého sešitu sedí celý život , nemohou roztáhnout křídla, podrbat se, sedí na bolestivých drátech, bez možnosti využít svůj hrabavý reflex. Hlavu mezi dráty klece, pod umělým celodenním osvětlením,zobou a zobou. Z druhé strany z nich padají vejce..tedy něco, co se vajíčkům jen podobá. Od týraných, nešťastných zvířat.

Proto prosím, podpořte zákaz klecového chovu u nás. Třeba tím, že tato vajíčka nebudete kupovat. Moc vám děkuji a já jdu sebrat ta dnes snesená. Pěkně těm svým "holkám" poděkuju, popovídám si s nimi a oni budou spokojeně broukat. A z těch šťastných vajíček upeču bábovku. Hezkou neděli.