K Budějicům cesta - část 3.

Po úvodu a motivaci vás dnes provedu z Mokrouš přes Blovice a Nepomuk do Blatné. Projděte se mnou krásný kus české krajiny.

Mokrouše - Blovice -  Nepomuk

Z domova, neboli z Mokrouš jsem putovala do Nepomuka už vloni. Vzpomínky jsou mlhavé, aneb letos to musím napravit a napsat je bezprostředně poté. Vím jen, že jsem si trasu rozdělila. V první části jsem šla z Mokrouš do Blovic, respektive naopak. Manžel potřeboval něco v Blovicích, svezla jsem se s ním a zpět jsem šlapala pěkně po svých.  Po stezce s názvem Blovickem pěšky i na kole jsem z Nepomuku prošla přes Zdemyslice, vyšlapala nahoru přes Vlčtejn do Chouzov a Nebílovského dvorku. Kromě startu v Nepomuku jsem se k civilizaci(rozuměj k možnosti nějak se občerstvit) přiblížila až v Losiné, kde jsem si dala polévku a pak hrozně dlouho čekala na krajnici silnice, abych mohla přejít. Nekonečné šňůry aut z obou směrů. A tak jsem si u  cesty u prodejce ovoce koupila asi nejdražší hroznové víno v Evropě:-). Poté výšlap na Radyni a sestup do Starého Plzence. Z Plzence k nám už je to jen kousek, ovšem pořád do kopce. Krásných 25 kilometrů v nohách.

Pár dní poté jsem dojela vlakem do Blovic a prošla se do Nepomuka. Z Blovic po zelené značce přes Velkou skálu s krásnými vyhlídkami a sama na světě se blížím k Bukové hoře a ocitám se v přírodním parku Buková hora- Chýlava. 

V nádherné přírodě měním barvu značky na modrou a přes Památník amerických letců, Dubeč, Klášter přicházím kolem Zelené hory do Nepomuku. Krásná procházka necelých 15 km. Ovšem po výborném obědě na náměstí mě čeká ještě výšlap do Dvorce na vlakové nádraží.

Nepomuk - Blatná

V pondělí 22.7.19 jsem nasedla brzy ráno na vlak z Plzně do Nepomuku a v 9 hodin už jsem stála na startu týdenního putování do Budějovic. Dnes musím ujít skoro 35km do Blatné, kde mě čeká ubytování v penzionu. Předpověď je na letošní tropické počasí poměrně příznivá, teploty nemají přesáhnout 30 stupňů. Po zelené značce kousek po silnici vyrážím ze žst. Nepomuk-Dvorec přes Mileč vzhůru do Chlumského lesa. Hned kousek od okraje lesa stojí na cestě velký osamocený pes. Otočím se k němu zády a směrem do vsi volám: "Prosím vás, je tu někdo?" Když se otočím zpět, pes je pryč, patrně se bál stejně jaké já. Moje cesta stejně zatáčí v ostrém úhlu pryč z asfaltky a začíná poměrně dobrodružný výstup. Ačkoli si značení turistickými značkami nemohu vynachválit, do Chlumského lesa vystupuji po mnoha letech patrně prvovýstupem. Cesta je zarostlá vysokou travou, po chvíli i ostružinami. Značky jsou na pokácených stromech, které leží přes cestu. A tak se s pomocí turistických hůlek probíjím a proplétám, jak to jde. 2 kilometry zdolávám skoro hodinu a když se opět ocitnu na normální lesní cestě, spadne mi doslova kámen ze srdce. Problém je, že se mi mé docela kvalitní naimpregnované trekové boty pěkně promáčely. Šlapu v nich ještě do vesnice Oselce, kde se chystám poobědvat v hospodě, přezout a doplnit tekutiny a zásoby vody na další cestu. Hospoda v Oselcích je ale zavřená, je totiž pondělí a konzum má přes poledne zavřeno. 

Nezbývá než šlapat dál, měním barvu značky na modrou a v Nové Vsi si už opravdu musím přezout mokré boty. Obuji se do sandál a mokré ponožky i botasky si přivážu zvenku na batoh. 15 dalších kilometrů mě pak pěkně kopou do zadku. Horší je, že má dvoulitrová lahev vody není bezedná a nikde jsem zatím neviděla ani živáčka. V Nové Vsi přepnu na žlutou turistickou značku a v Nezdřevi oslovím pána na zahrádce s prosbou o vodu. Je to učitel - důchodce na chalupě a z mého putování je unesený. Vypiju snad litr na ex, doplním lahev, sním proteinovou tyčinku a posilněná, občerstvená se vrhám přes Bezděkov a Pole do další části mé dnešní cesty. Míjím spoustu rybníků s poetickými názvy, např.: Hrozný, Strž, Mlýnský, Pálenec, Hadí. Nejvíc mě trápí, že si není, kde odpočinout. Lesní cesty jsou lemovány ostružinami, u rybníků je plno bodavého hmyzu a sezení na zemi není úplně příjemné. Po dvaceti kilometrech se už ze země zvedám poměrně obtížně a tak se jen občas opřu o hůlky a jinak šlapu a šlapu. Pár kilometrů před Blatnou si znovu obuji skoro suché botasky. Značka vede chvíli přes louku a já z nepozornosti vyšlápnu louži kejdy. Line se teď za mnou vůně venkova. Já mám ale  po devíti hodinách pochodu před sebou Blatnou a to je úžasné. Pár kilometrů po začátku cesty jsem si říkala, že tento okamžik patrně nikdy nenastane a já si budu zbytek týdne prosekávat cestu z lesa. 

V penzionu Fotoart mě čeká příjemná paní. Vyptám se ještě, kde se můžu v Blatné dobře najíst. Kromě snídaně jsem požila jen 2 proteinové tyčinky. Paní mě bez mrknutí oka pošle do Prdele. "Je to tady za rohem, restaurace se jmenuje Prostor, ale tady ji nikdo neřekne jinak, než Pr.. Tak jo. Ubytuji se, osprchuji, zkulturním, natáhnu teplákové minišaty a můžu jít do..vy víte. Nazuji sandály a své "voňavé botasky" trochu opláchnu vodou a potřu hřebíčkovým olejem, který mně osobně příjemně voní a odpuzuje prý hmyz (ovády a klíšťata ne!). Příští den se pak za mnou bude linout vůně hřebíčkové mrvy. Teď už se však v rámci mých opotřebovaných nohou spíš dobelhám do zahrádky opravdu skvělé restaurace a dám si vynikající kulajdu a panenku s rajčatovou omáčkou, noky a ořechy. Pojistím dvěma velkými Plzněmi a zjistím, že teď už se asi nerozejdu. Jde ale jen o první krůčky, pak v rámci zachování dekoru se s úsměvem rozloučím a co nejladněji odkráčím. 

Na zítřek jsem si prozíravě zamluvila ubytování v Sedlici, a tak mě čeká odpočinkový den s necelými 15ti kilometry. S úlevou se svalím do postele a vydechuji. Krásný den.